Blog tu pro mě byl vždy, vždy když jsem se z něčeho potřebovala vypsat, vždy když jsem potřebovala slyšet názor ostatních lidí. Vždy když mi nebylo dvakrát dobře. Co se stalo, že nepíšu, co se stalo, že nevím, jak začít, jak napsat?
Téma, o kterém nechtějí lidé slyšet, nechtějí o něm číst a nejraději by dělali, že neexistuje. I přes to doufám, že těnhle článek někdo dočte do konce.
Může se to stát. Může se to stát každému ... a třeba i tohle je jednou z věcí, která vám to pomůže zvládnout. Je to měsíc už dva měsíce, nedá se říct, že jsem z toho venku. Ale je mi líp, než bylo na začátku ...
To že smrt existuje jsem si začla připouštět když mi bylo pár let a umřela mi prababička. Tenkrát jsem to brala tak nějak normálně, říkala jsem si, že babička asi už musela jít. Pak sousedka, která měla rakovinu, stále jsem to brala dobře, nebyli to lidé, se kterými byl se vídala denodenně. Přišel na řadu křeček, pamatuju si na ten šok, když jsem ho chtěla vzít do ruky a on se nehýbal. Smrt koně ve stáji, další morčátka, další prababička. Chvíli jsem si pobrečela a za pár dní bylo všechno zase dobrý.
Co se stalo teď, že jsou věci jinak a pár dní nestačí? Zestárla jsem, pochopila ... nebo mi bylo pochopeno, natlučeno do hlavy ... že smrt je něco strašného. Také nešlo o člověka, kterého bych vídala jen občas.
Byli jsme nejlepší kamarádi, dva roky, krásný dva roky. Podnikli jsme toho spoustu, vezli jsme do útulku deku pro Laru, byli na festivalu Evolution, a dalších akcích zaměřených na alternativní způsob života. Trávili spolu většinu volných dní, psali si vždy, když byla chvíle ...
Poslední měsíc a pár dní už to nebylo přátelství, byl to krásný vztah. O podzimních prázdninách se mi podařilo nastydnout u Kubíka, nic vážného, ale jít s ním ven se mi nechtělo. Smál se mi, prý že jsem padavka. Půlku týdne jsem byla nemocná já, pak se to obrátilo a byl nemocný zas on. Byl čtvrtek večer, psal mi, že už je mu mnohem líp, prý jestli nechci jít v pátek ven. Samozřejmě, chtěla jsem ho vidět, chyběl mi. Napsala jsem mu, že chci nějaké "zážitky normálních lidí". Odepsal "copak my nejsme normální?" Možná i díky tomu jsme toho za poslední dny tolik stihli ...
Pátek jsme byli venku, sobotu taky. Procházka po Prokopsém údolí, večeře v restauraci, kino, festival se spoustou dobrého jídla, pak jsme byli u něj. Nevěděla jsem, že jsou to poslední okamžiky strávené s ním.
V neděli jsem byla v práci, on byl na rodinné oslavě se svými nejbližšími. Večer jsme si psali, všechno bylo vpořádku, vypadal, že je vpohodě.
Bylo pondělí 31. 10. 2016, po poledni. Psali jsme si, říkal, že se sejdem. Ať na něho počkám v pět hodin v Praze. Že se na mě těší. Bylo 12:03, psal, že je na odchodu. Napsal "zatím :)". Zvedla jsem se z pohovky ve škole a šla na hodinu češtiny. S učitelem jsme si nepadli do oka hned na začátku školního roku a tak jsem tuhle, stejně jako většinu hodin před tím, trávila malováním. Obyčejné čmáranice, hodně pastelek, hodně barev. Nakreslila jsem mezi všechny ty cákance barvy i srdce. Kousek červený, měl rád červenou. Kousek modrý, mám ráda modrou. A kousek fialový ... my dva.
Hodina se táhla, výklad byl nezajímavý. Pamatuju si, že jsme probírali kytici. Tedy proč nenakreslit kytici? Odpověď byla překvapivě jednoduchá - protože zas tak dobrá v kreslení nejsem. Kytice a růže od sebe nejsou moc daleko, za zbytek hodiny jsem tedy nakreslila červenou růži.
Šla jsem ze školy, těšila se, až ho uvidím. Ale do pěti hodin odpoledne zbývalo ještě spoustu času. Jela jsem nakoupit materiál na vyrábění, pak oblečení od české značky. Bylo po čtvrté hodině a já se šla najíst do restaurace. Sedla jsem si s jídlem, najedla se. Bylo před pátou hodinou, čekala jsem, že napíše.
Nepsal.
V půl šesté jsem mu napsala já. Odpověď nepřišla. Čekala jsem do půl sedmé, volala jsem mu. Vyzvánělo to, ale nebral to ...
Nevěděla jsem, co se děje. Vždy chodil včas a když už se stalo, že měl zpoždění, tak vždy napsal a ještě se omlouval. Proč nepíše?
Jela jsem domů, nejdřív se mi honilo hlavou, že zapomněl, že stratil mobil, že se na mě naštval z nepochopitelného důvodu. V půlce cesty domů jsem tyhle myšlenky odložila a řekla si "no, tak nepíše, teď nic nevyřešíš, nech to být, vyřeší se to samo". Také jsem si přísahala, že až napíše, nechám ho na odpověď čekat stejně dlouho, jako nechal čekat on mě ...
Dojela jsem domů, udělala všechno co bylo potřeba. Stále jsem kontrolovala fb, sms. Každé cinknutí zprávy mě rozhodilo. Bylo mi smutno, nechápala jsem co se děje. Proč ostatní píšou a on ne. Večer ubíhal, nakonec jsem se rozhodla nechat věci osudu a jít spát. Řekla jsem si, že počkám týden, že během týdne se věci určitě pohnou a vyřeší.
V úterý dopoledne jsem mu znova volala. Už to nezvonilo. Psala jsem jeho kamarádům, jeslti někdo neví, co s ním je. Nikdo nic. Tu noc se mi zdál sen. Psal mi, že je vpořádku, ať si o něj nedělám starosti, že ho nic nebolí. Večer jsem to řekla mamce, která je pro mě snad víc než všechny kamarádky dohromady. Řekla hezkou věc ... "jestli neumřel, tak pro to (neozývání se) nemá dobrou omluvu."
Ve středu to bylo už 48 hodin co o sobě nedal nikomu vědět. Nezvedal mobil, nepřihlásil se na fb. Kontakt na rodinu jsem neměla, koho napadne představovat přítelkyni po měsíci?
Středa, 13 hodin. Přesně 48 hodin, co jsem o něm neměla jedinou zprávu. Tušila jsem něco špatného. Najedla jsem se, sedla ke stolu. Vzala jsem telefon a volala k němu do práce. Zvedla mi to jeho kolegyně. Nejdřív říkala, že neví, jestli mi to může říct, že neví kdo jsem, že mě nezná. U něho v práci jsme trávili hodně času, kolegyni jsem začla popisovat jak to tam vypadá a když jsem došla k modrému svetru, který jí visí přes židli, pochopila. Prý pro mě má špatnou zprávu. V pondělí odpoledne mu selhalo srdce, že to prý bylo rychlé. Že už není mezi námi ...
Svět se najednou sesypal jak domeček z karet. Nechápala jsem, co se stalo, neveděla vůbec nic. A milé kolegyni nedokázala nic víc, než poděkovat a brečet do telefonu. V hlavě se mi přehrávaly vzpomínky, poslední dny co jsme spolu byli, všechny zážitky, věci, které často říkal, jeho úsměv ...
Celou středu jsem probrečela, nedokázala jsem nic víc. Nebyla minuta, kdy by myšlenky nebyly na tohle téma. Myšlenky proč, jak. Co se vlastně stalo, nevěděla jsem nic. Kapesníčky jsem nepočítala na kusy, ale na balíčky po deseti kusech.
V úterý, ani ve středu jsem nebyla ve škole, musela jsem dát vědět třídní učitelce. Tak jsem jí rovnou napsala co se stalo. Byla vlastně prvním člověkem, se kterým jsem o tom mluvila. Bylo těžké o tom s někým mluvit, ale cítila jsem, že mě to někam posunuje. Tohle bylo poprvé v životě, kdy jsem s učitelkou mluvila v kuse celou hodinu. I když ani po hodině jsem nedokázala utřít nos a říct "jo, vpohodě, už je to dobrý".
Dva týdny, před tím, než se to stalo, jsme se bavili o svíčkách. Říkala jsem mu, že jsou buď z ropy a při jejich spalování se uvoňují toxické látky, nebo z vosku, který se bere včelám. Řekl, že s tím souhlasí, že denně nezapaluje. Ale když se něco děje, že svíčku zapálí, že to vyčistí energii v místnosti ...
Šla jsem a zapápila svíčku. Malou, obyčejnou a plnou ropy. I s těmi všemi toxickými látkami. Bylo mi to v tu chvíli celkem jedno. Seděla jsem celé odpoledne u stolu, pila čaj, koukala na svíčku a brečela.
Když přišla máma domů, tak jsem jí objala a jen řekla "mami, měla jsi pravdu". Došlo jí to.
Den neubíhal, čas stál na místě a koukal na mě odněkud zezhora. Oči červené, opuchlé, jejich koutky byly rozpraskané od slz do krve. Nos byl rozpraskaný do krve. Vylezla jsem ze sprchy, lehla si do postele, slzy tekly po tvářích. Nemělo smysl je utírat. Tak jsem vzala kapesníky, obložila jimi polštář a jen ležela a čekala až bude ráno.
Seděl u mě na posteli. Byl takový necelý, neúplný, ale i přes to si byl podobný. Hladil mě po rameni a říkal "neboj, jsem vpořádku, nic mě nebolí, jsem tady".
Vzbudila jsem se. Uvědomila si, že to byl jenom sen. Začla jsem brečet ještě než jsem stihla vstát z postele. Obraz v zrcadle byl podivně rozmazaný. Během pár desítek minut jsem za sebou zavřela dvěře od domu a šla na autobus. Měla jsem víc než kdy jindy potřebu něco říct, ticho na vesnici bylo smutný. A tak jsem na celou vesnici zakřičela "já to zvládnu". Nebylo to špatné, cítila jsem se o něco silnější.
Ve škole jsem jako první ze známých lidí potkala spolužačku. Chodíme spolu do třídy, sem tam prohodíme pár slov, ale nic víc. Hned poznala, že se něco děje, byla prvním člověkem který se to ten den dozvěděl. Vůbec jsem od ní pomocnou ruku nečekala. Stejně tak jako od dalších lidí ze třídy bylo jich pět, do nikoho z nich bych to neřekla. Kamarádka mezi nimi nebyla, nezajímala se. K něčemu to bylo, poznala jsem, co mám kolem sebe za lidi.
Před hodinou jsem zašla za učiteli, řekla, že jsem přišla o blízkého člověka a ať mě nevyvolávají, ať nevtipkují. Učitelé to brali, tak nějak normálně. Všichni dodali něco milého ... že drží palce, že na mě budou myslet, že jestli mi můžou nějak pomoct ...
Hodiny jsem proseděla v lavici, s pastelkami v ruce. Učení šlo ten den mimo mě. Nevnímala jsem. Přemýšlela jsem. O hodině jsem odešla na chodbu a znova zavolala do práce, kde pracoval a požádala jeho kolegyni o číslo na rodinu. Dala mi číslo na jeho sestru. Říkala jsem si, aby nebylo každým dnem pozdě, aby neproběhl pohřeb beze mě. Ale na druhou stranu jsem se jí bála zavolat, přeci jen, nikdy mě neviděla, co když je to pro ní moc bolestivé a nebude o tom chtít vůbec slyšet?
Po škole jsem ještě byla za třídní učitelkou, povídaly jsme. Společně jsme volaly jeho sestře. Nakonec moc milá paní, říkala, že věděla, že existuju. Ale že netušila jméno, nevěděla jak mě kontaktovat a že je moc ráda, že se ozývám.
Povídaly jsme snad deset minut ... nakonec mě pozvala v sobotu k nim domů, prý že popovídáme, zavzpomínáme.
Nikdy mě nenapadlo, jak skvělou mám třídní. Po tom, co jsem dotelefonovala byl čas jít. Nabídla mi, že část cesty můžeme jít spolu. Povídaly jsme, ke konci naší společné cesty se téma snažila odtáhnout ke zvířatům ... chtěla, abych chvilku myslela na něco jiného. Cítila jsem, že se kvuli mě snaží změnit téma, nic jsem neřekla, byla a jsem jí vděčná ...
Říkala jsem si, že nesmím být doma sama. Místo domů jsem jela na koně a vzala Kubu ven. Kuba, jako kdyby to cítil. Choval se ten den mile, nezkoušel nic. Jeli jsme podél Berounky, nikde nikdo. Celou hodinu a půl jsem povídala, zážitky, vzpomínky, všechno co se mi honilo hlavou. Bylo to na chvíli lepší ...
Šla jsem z koní na vlak. Obyčejné nádraží na vesnici, chodníček, koleje, chodníček, koleje a tak dále. První kolej se nepoužívá. Na druhé koleji vždy stávají odstavené vagony. Na třetí kolej vždy přijíždí můj vlak.
Šla jsem po chodníčku, koukla doleva, vlak byl asi 300 metrů od nádraží. Chvíli jsem stála na místě a pak chtěla přejít přes druhou kolej, k chodníčku, ke kterému přijede můj vlak. Něco mě drželo na místě, řvalo na mě "NEE". Těsně před nosem mi projel můj vlak. Tentokrát přijel na druhou kolej ... Náhoda?
Večery byly lepší, dokázala jsem usnout. I když se slzami na tvářích, dokázala jsem. Každý den jsem se budila s myšlenkou "není tady".
Čím dál, tím víc mi bylo líto, že od něj nic nemám. Což mi za jeho života vůbec nevadilo, měla jsem jeho. A teď, když tu najednou nebyl, uvědomila jsem si, že od něj nemám ale vážně vůbec nic. Plyšáka, tužku, tričko. Nic.
Vždy jsme žili na dost minimalistické vlně. Když už jsme si něco dávali, tak to bylo jídlo. A to bylo pochopitelně hned snědeno. Vždycky říkal "být a ne mít". To bylo jeho.
A teď mi to najednou bylo strašně líto, že mi po něm nic nezůstalo. Nemluvím o něčem hodnotném, myslím spíš něco, od něj ...
V sobotu jsem jela za jeho rodinou. Už podle hlasu v telefonu, moc milá rodina. Povídali jsme si, nějak tak o všem. Neznali mě, nevěděli moje jméno, ani mojí fotku. Jen veděli, že je mi 19. Tak jsem jim vyprávěla o tom, co jsem s ním zažila. A postupně jsme se propovídali až do současnosti, k tomu co a jak se to vlastně stalo.
Střípky se začky skládat k sobě, mozaika dávala větší a větší smysl. Odpoledne se měl se setkat se svou neteří. Neteři bylo moc líto, že se ještě neviděli. Začla jsem povídat ... co by se vlastně stalo, kdyby se viděli ...
Vždyť jí mohl zkolabovat před očima. Resuscitovala by ho ona a do konce života by si vyčítala, že se jí to nepovedlo. Začla jsem přemýšlet, jestli existuje dobrá smrt. Došla jsem k myšlence, že existuje. A on ji měl, jemu se to "povedlo" ...
Nezemřel v přítomnosti žádného blízkého člověka, který by si musel do konce života vyčítat, že mu nepomohl.
Před smrtí se viděl s rodinou, s přítelkyní, psal si s přáteli.
Neležel nikde v nemocnici, napojený na desítky hadiček.
Stalo se to mezi lidmi.
Okamžitě ho začali resuscitovat, není žádné "kdyby".
Byl slavnostně oblečený ...
Stalo se to ve chvíli, kdy nebyl s nikým rozhádaný. Nedokážu si představit, jak těžké by to bylo, kdyby se to stalo po hádce.
Dozvěděla jsem se i dobré věci, které mi nikdy neřekl, kterými se nikdy nechlubil. Třeba že posílal rodině na Filipínách, kterou znal jen z vyprávění, peníze na jídlo. Že jeho manželka nebyla manželkou se vším všudy, ale že si ji vzal jen proto, aby mohla pracovat v Anglii a domů posílat chudé rodině peníze ...
Tak nějak nenuceně jsme se dostali i k tomu, co se vlastně stalo. Z toho co jsem věděla já a co věděli oni jsme seskládali příběh. Ale pořád v tom příběhu něco chybělo. Něco, tedy vlastně to hlavní. Co se dělo od chvíle, kdy jsem se s ním rozloučila, až po chvíli, kdy ho začli resuscitovat v metru? Říkala jsem si, že to musím zjistit. Pro svůj klid minimálně ...
I jsem jim řekla o tom, že po něm nemám jedinou věc a jestli bych si pak mohla něco vzít. Řekli, že samozřejmě. A ještě si vzpoměli na věci, které u nich nechal ... ten den se mi do ruky dostaly sandály, které jsme nedávno před tím spolu vyráběli. Rozbrečelo mě to ...
Mám strejdu a vlastně i půl rodiny u Pražského dopravního podniku, hned jsem mu volala a ptala se, jestli se dají někde sehnat záznamy z kamer. Prý dají, ale musí se rychle. Volala jsem na dopravní podnik, tam mi řekli, že bohužel můžou vydat záznam až na pokyn policie. Ale i tahle informace se hodila.
V neděli jsem zrušila brigádu a jela s rodinou vyklízet jeho byt. Všude, ale úplně všude byly věci, které jsem znala. Jeho oblečení, jeho batoh, jeho boty, kniha ... věci. Se slzami v očích jsem skládala věci do krabic. Občas jsem si slzy utřela, abych viděla, co vlastně skládám. Ale ve většině případů jsem je nemusela utírat, i když byla věc rozmazaná, přesně jsem věděla o co se jedná.
Už od doby co jsem ho poznala měl v šastníku jednu, pro chlapa celkem nezvyklou věc. Ne, nikdy jsem se mu za ní nesmála ... jen jsem se tomu občas usmívala. Červenou měl rád. Tahle mikina bývala kdysi taky červená. Jenže jak jí měl rád, tak jí nosil. A jak jí nosil, tak jí pral. A jak jí pral, tak bledla. A měla, tedy má barvu pastelově červenou, spíše růžovou. Tuhle mikinu jsem si mezi jeho věcmi našla a věděla jsem, že ta do krabice nepůjde. Stejně tak další věci, které jsme tam našli. Vstupenky do kina, kde jsme týden před tím byli. Dva kousky dřeva, které jsme koupili společně na festivalu Evolution. Našla jsem i zabalený dárek. Dva hrníčky, jeden větší, jeden menší. Měsíc před tím jsem si postěžovala, že jsem si rozbila oblíbený hrníček ...
Ve škole už jsem byla schopná nějak tak fungovat, ale vzpomínky se vracely každou chvíli. Nebylo půl hodiny, kdy bych dokázala nemyslet na to, co se stalo.
Volala mi sestra, podařilo se sehnat záznamy z kamer. Vlasně jeden z mála posledních dohledatelných střípků mozaiky. Přemýšlela jsem, jestli to opravdu chci vidět. Dobrovolně se jít podívat na to, jak umřel můj přítel. Nakonec jsem si řekla, že půjdu. Spíš lituju věcí, které jsem neudělala, než tech, které jsem udělala ...
Společně jsme šli na policejní stanici. Do své kanceláře si nás pozvala mladá žena, která působila zmateně. Sedli jsme si na židle, k počítači. Zapla video. 13:30 přesně přijíždí metro na Pražského povstání, ve směru Ládví. Z prostředního vagonu vystupují lidé, pak hlouček lidí, kteří někoho nesou. Ti lidé na videu byli velcí sotva pár centimetrů. Ale i tak jsem ho poznala. Bylo kolem něj asi 6 lidí, začali ho resuscitovat. Bylo vidět, že muž, který resuscituje ví, co dělá. Do pár minut byli na místě záchranáři ... vše bylo tak, jak má být. Nikdo nemohl udělat nic lépe ...
Byla jsem ráda, že jsem to nakonec viděla ...
Konec videa, mladá policistka se tvářila poněkud rozpačitě, asi taky nevěděla co říct. Pak nám řekla, že pro nás má jeho věci. Vytáhla seznam a začla před nás rovnat věci. V tu chvíli mi ještě víc došlo, že to není omyl a že to byl opravdu on.
Stál u kasy v kině, kde pracuju. Stál naproti mě v metru. Mával mi skrz okénko vlaku. Byl všude. Vzpomíky byly všude.
Dny ubíhaly, já se snažila dát dohromady, ale nedařilo se. Často jsem brečela. Seděla v lavici s kapesníkem přes oči, utíkala ze třídy s pláčem, který nešel zastavit, ležela v posteli a přemýšlela.
Od jeho sestry jsem se dozvěděla datum pohřbu, musela jsem o tom dát vědět jeho přátelům a také jim říct, co se vlastně stalo.
Napsala jsem asi dvacetiřádkovou zprávu pro všechny jeho přátele. Ale byl tu jeden problém, žil dlouho v Anglii, měl spoustu anglicky mluvících přátel. K čemu by jim bylo oznámení v češtině. Nutně jsem potřebovala někoho, kdo to přeloží do smysl dávající angličtiny. Projížděla jsem seznam přátel v mé hlavě. Ten anglicky neumí, ten taky ne, ten ne ... a pak jenom "jo, ten mi s tím pomůže". Došlo mi to. A začla jsem brečet. Chtěla jsem po mrtvém člověku, aby do angličtiny přeložil zprávu o svojí smrti ... Pořád jsem tomu nemohla uvěřit ...
Nakonec mi zprávu přeložila Frisull, děkuji.
Nikdy bych od sebe nečekala, že na pohřeb půjdu, ale v tomhle případě mi to přišlo naprosto samozřejmé. Byl den jeho pohřbu, přesně 31 dní co jsme se naposledy viděli.
Vystoupila jsem z tramvaje a šla k areálu, kde se měl obřad konat. Šla jsem po chodníčku vedoucím od obřadní síně, proti mě lidé, kteří šli z obřadu. Nevypadali, že by je něco mrzelo. Nechápapa jsem.
Před obřadní síní plápolal velký plamen z kovového svícnu. Jediné jasné světlo ... všechno ostatní bylo šedé a smutné. Zachvíli přišla jeho sestra, rodina, známí. Přišli i kolegové z obchodu, kam jsem často chodila nakupovat. Byli překvapení, asi jen tušili, že spolu máme něco společného.
Bylo spoustu nedokonalostí ... žena, která přednášela smuteční řeč vypadala, že je jí to celkem jedno. Jeho fotka visela nakřivo. A písničkám, které jsme s jeho sestrou vybraly usekali konce.
I tak jsem byla ráda, že jsem tam šla. Ne že bych snad dokázala po obřadu všechno hodit za hlavu a říct "je mi to jedno". Ale byla to součást příběhu ...
Zlom přišel až po necelých padesáti dnech od jeho smrti. Dokázala jsem na něj nemyslet i víc než dvacet minut. Pak půl hodinu ... a stále se to prodlužuje. Musím říct, tenhle článek píšu už tři týdny. Vždy k tomu sednu, kousek napíšu, strávím psaním pár hodin. Je to dva měsíce co umřel. Než jsem dnes pokračovala v psaní, tak jsem si přečetla, co jsem napsala minule (abych se neopakovala) a rozbrečela se při tom. Asi je to normální ... Myslím, že jo.
Dní, kdy jsem nebrečela bylo málo. Ale je to lepší a lepší. Většinou už nebrečím před lidmi a počkám, až budu sama ...
Bude líp ...
Říkám si, Jeif už dost ... ale nedá mi to, je ještě jedna věc, kterou musím napsat. A to ta, co vlastně dělat ...
Zapište všechno, co vás napadne - co se stalo, pocity, to co člověk říkal, kde jste byli.
Vzpomeňte si, co vám člověk kladl na srdce a dělejte to.
Napište lidem, kteří s ním trávili čas, sejděte se.
Nechte si po člověku něco, co vám ho bude připomínat. Nebraňte se tomu. Zas ale nejděte do extrémů a neberte si víc jak pár věcí, těžko se pak dostanete z minulosti do přítomnosti.
Mluvte s lidmi, řekněte jim co prožíváte. Někteří vás pochopí, jiní ne. Ale čím víc budete mluvit, tím lepší to bude.
Brečet je normální. Buďte normální.
Nevyhýbejte se místům, kam jste spolu chodili, kde jste trávili čas.
Napište člověku dopis.
Ani vy tu nebudete věčně. Žijte naplno, dělejte šílenosti, dělejte to, co jste vždycky chtěli.
Uvědomte si, jak ztráta bolí. Zapomeňte na sebevraždu, sebepoškozování, alkohol a další hlouposti. Vaše blízké by taky bolelo, kdyby jste tu najednou nebyli.
Běžte ven, dělejte něco. Neseďte na místě.
Buďte s lidmi, buďte sami sebou.
