Asi měsíc před tím, než jsem se rozhodla číst tuhle knížku se mi přihodila zajímavá věc. Seděla jsem v učebně, spolu s dalšími studentkami. Z druhého konce učebny se ozvalo slovo orgasmus. Najednou šum v třídě utichl a všechny studentky se otočily směrem, ze kterého to slovo zaznělo. V jejich tvářích jsem viděla pohoršení, nepochopení, místy až znechucení …
Co se ostalo, že je něco tak přirozeně krásného vnímáno tímto způsobem? Rozhodnutí vybrat si právě tuhle knížku tedy nebylo náhodou, chtěla jsem je pochopit a vědět víc.
Knížka Michela Odenta mi pomohla lépe pochopit fyziologické procesy, působení hormonů a historický vývoj zásahů do porodu a období po něm. Nechybí v ní také zajímavé výsledky studií, trocha mytologie, srovnání člověka se zvířetem a v neposlední řadě i trocha etymologie.
Michel Odent v knize hovoří o pocitu zahanbení a studu který začíná už u odborných názvů pohlavních orgánů. Stydké pysky, ohanbí … Opravdu se máme za co stydět? I samotný orgasmus zůstává věcí, o které lidé většinou neradi mluví. Ze strany žen bývá často spojen s pocitem něčeho zakázaného a sobeckého. U mužů jsou odchylky v jeho dosažení spojovány s pocitem selhání a méněcenností. Dlouhá staletí byli lidé ovlivňováni církvemi, pak přišlo 20. století a počet věřících v České Republice výrazně klesl. Tabu týkající se orgasmu se ale často dědí dál …
Stejně tak je to i s kojením. Kojící žena často není okolím pochopená, ani podpořená. Kolem kojení je šířeno mnoho mylných informací, často i zdravotníky. Například kojení po 3 hodinách, nebo nutnost zavádění příkrmů v 6. měsíci z důvodu nevhodného / nedostačujícího složení mléka. Souvislost erotického vzrušení a kojení je pro většinu lidí nepochopitelná a zvrácená. Kontakt matky a dítěte je často omezován, ať už jde o minuty po porodu, nebo kojenecké období. Ošetření fyziologického novorozence na břiše matky je výjimkou, stejně jako opravdu nepřerušený bonding. Z generace na generaci se dědí doporučení "a hlavně ho moc nechovej, ať ho nerozmazlíš". Kde se stala chyba, proč necháváme děti vybrečet a proč usínají často samotné? Máme strach z neuposlechnutí autority, strach z budoucnosti, strach dělat to jinak …
Zaujala mě část knihy obsahující studie, nejvíce studie z Dánska zkoumající vliv anestezie na kojení. Jednoduše řečeno, čím více bude bolest utlumena, tím nižší je šance, že bude žena kojit. Vidím zde souvislost mezi bolestí a vztahem k dítěti i kojením. Překvapila mě informace, že člověk není jediným tvorem, který se páří pro své potěšení i mimo plodné období. Ten fakt, že lidé, opice a delfíni jsou si v mnohém podobní.
K zamyšlení mě vedla i informace o otci u porodu. Na začátku knížky je otec zmíněn jako možná překážka v reflexním vypuzení plodu. V závěru knížky je jeho role popsána jako podpůrná. Přesvědčení, že žena potřebuje podporu, protože to sama přece nemůže zvládnout. Na toto přesvědčení navazuje humorný, ale velmi trefný "Dopis Johnovi". Ten i zdravotnicky nevzdělanému čtenáři dává informaci o tom, jak to s tou podporou při porodu vlastně může být. Michel Odent ve své knížce píše i o hormonálním koktejlu lásky a lásce jako takové. Myslím, že pokud přítomnost partnera vyvolává v ženě produkci tohoto koktejlu lásky, neměl by být partner u porodu překážkou. Na druhou stranu, pokud mezi partnery není vztah ideální a dochází k vyplavování například stresových hormonů, chápu, že přítomnost partnera může porod negativně ovlivnit.
Zaujala mě kapitola, kde se Michel Odent zabývá původem slov a naráží i na oblíbené slovní spojení zdravotníků, které se vyskytuje nejen v českém jazyce- "odrodit ženu". Zajímavé je srovnání Číny a Ruska. Čínština, která používá pasivní sloveso pro porod je jazykem v zemi, kde je vysoké procento císařských řezů. Oproti tomu ruština používá aktivní sloveso rodit'sa a procento císařských řezů je v Rusku v porovnání s Čínou menší. Myslím, že mezi jazykem a sebedůvěrou žen je značná souvislost.
Odrodit ženu, tímto slovním spojením se žena dostává do pasivní role. Jakoby snad celých těch 9 měsíců byla jen teplou schránkou na dítě, o kterém následně rozhodne systém autorit. Jakoby ona a celé její tělo automaticky nebylo dokonalé a nebylo schopné porodit bez zásahu! Mrzí mě, že tohle slovní spojení slýchám i mezi studentkami a zaráží mě, že ze stran vyučujících je tolerováno. Rozdíl mezi "odrodit" a "asistovat ženě při porodu" je podle mě pro změnu k lepšímu zásadní. Ale abych nepsala jen o zdravotnících, musím říct, že vídám i mnoho žen, které mají přání být odrozeny. Hluboko v nich je zakořeněná nedůvěra sama v sebe a odmítnutí svého těla. Zodpovědnost za své zdraví a tedy i za svůj porod raději přenechají jiným. (Není se čemu divit, předání zodpovědnosti do rukou druhých je časté i mimo zdravotnictví.) Neobtěžují se zjistit si základní a mnohdy i zásadní informace. Důvěřivost, strach odmítnout.
Překvapila mě úvaha o eklampsii. Michel Odent zde vidí souvislost mezi nedostatkem makroživin a rozvojem eklampsie. Tahle myšlenka mě zaujala v nejbližší době chci zjistit víc.
Souvislost mezi aktivitou neokortexu a nepostupujícím porodem je oproti tomu už dobře známá. Neokortex je stimulován nutností myslet, přesností, nutností se přesouvat (podvědomí - nebezpečí - nutnost zastavit porod a utéct), světlem a pocitem ohrožení. I přes známost této souvislosti není možné sepsat anamnézu před začátkem porodu. Rodící ženy se přesouvají, netlumené světlo na porodním sále není výjimkou. Vznik pocitu ohrožení je podpořen neznámým prostředím a lidmi, polohou na zádech a neinformovaností.
Tahle kniha mi poskytla mnoho nových informací a vzbudila ve mně zájem o výsledky studií. Zároveň se mi při jejím čtení vybavovaly příběhy žen a mnoho otázek. Snad na své otázky jednou najdu odpověď …
A co vy, dokážete o orgasmu mluvit? Nebo raději děláte, že jste neslyšeli a jdete dál? :)
