Aby se lidi nebáli jeden druhého.
Protože jsme všichni stejný.
Všichni máme sny, cíle a často i mnoho jizev na duši.
Protože to přináší dobrou náladu.
Protože dneska je čas žít.
Když se mě kamarád před půl rokem zeptal, jestli s ním půjdu objímat lidi, říkala jsem si, že je to dost bláznivej nápad. Ale proč to nezkusit? Po pár objetích od úplně cizích lidí jsem změnila názor. Zjistila jsem, že všichni jsme si tak nějak podobní. Že nejde o to, jestli je člověk malej, velkej, tlustej nebo hubenej. Bílej, černej, nebo zelenej. Jde o to, co má člověk uvnitř ...
Kolik lidí jsem objala už jen těžko spočítám. Ženy, děti, muže občas i psy. Čechy i cizince ...
Nejsilnější zážitek mám z Karlova mostu. Já se smála na svět a svět se smál na mě. Lidé objímali a já úplně zářila dobrou náladou. Předemnou se objevila maminka s klukem, kterému mohlo být tak 8 let. Na druhý pohled bylo znát, že kluk je trošku postižený - ale to bylo to poslední, co by mě od objetí odradilo - takoví lidé jsou totiž nejupřimnější. Maminka se ke klukovi nahnula, ukázala mým směrem a povídá "Tady slečnu můžeš obejmout, chceš?"
Klukovi se rozzářily oči a vrhl se mi do náručí. Objímal upřimně, srdcem. Neřešil nic víc než teď a tady. Samým štěstím mě tiskl k sobě. Po pár minutách mu maminka v rozpacích zaklepala na rameno. Kluk se po ní skoro až ohnal, ať ho nechá. Já jsem maminku ujistila, že je vše vpořádku.
Ono totiž upřimný objetí není záležitostí pár sekund. Nejde o poplácání po zádech. Je to daleko víc a to ten malej kluk moc dobře věděl.
Objímal mě ještě chvíli a pak mě pustil. Odcházel, mával mi a v očích se mu leskly slzy ...
